Jirkovský Písňovar 2012 aneb kterak ke Kakofonu přijel rytíř na bílém sudu

Za devatero chmelnicemi, devatero průmyslovými zónami, několika elektrárnami a dvěma olbřímími doly leží pod hradbou Krušných hor město zaslíbené, které se zove Jirkov. A nad Jirkovem se tyčí Červený Hrádek, kde se vždy začátkem října koná Jirkovský Písňovar.
      Písňovar není jen tak ledajaký festival. Má skvělou atmosféru a vnímavé publikum. Schází se zde na jednom pódiu nesmírně různorodá sebranka sborů a vokálních skupin, aby pod záminkou zpěvu populárních písní nasávala radost a inspiraci ze všech stran (a proč to neříct – nasávání fyzické je přítomno rovněž:). Mají nás tu rádi a daří se nám tu. V roce 2008 jsme festival vyhráli a odvezli si sošku Jirkovského Rytíře; pánové z basu dostali dokonce zvláštní cenu za originální pohybové kreace. Loni (2011) jsme skončili druzí a mé maličkosti se podařilo vyhrát aranžérskou soutěž, přestože jsem tehdy dirigoval před lidmi poprvé v životě... A vzhledem k tomu, že jsme tento rok moc nekoncertovali, odjíždíme na letošní Písňovar patřičně natěšení.
      V pátek odpoledne se na Opatově schází posádka Ivanova vozu. Taktika sedět mezi ženami v rozkvětu mi opět vychází, fasuju místo mezi Ikou a Lufkou. Záhy po vyjetí vytahuju svou placatku, na kterou se k mé veliké radosti chytá Karlík. Celá cesta je pak zahalena do příjemného hruškového aroma. Na Červený Hrádek dorážíme přesně načas. Zahajují tradičně pořádající Ventilky, které se střídají s dalšími sbory manželů Hánových (Nona a Comodo). Je čím se kochat. Máme možnost slyšet koloraturní dívčí sóla, jakož i autorské aranže Luboše Hány. Stejně bych chtěl Ventilky někdy vidět naživo s Kabátem... :) Nakonec jako zlatý hřeb večera nastupují zasloužení držitelé loňského vítězství – Oktet. Je to neuvěřitelné, ale tentokrát je jich skutečně osm! Sylva, která se již chystá nastoupit na pódium, vypadá rozrušeně a jeví eminentní zájem o mou placatku. Dávám jí k dispozici a oktetí zpěvačky si připíjejí ještě cestou na pódium. Pak Okteti začínají zpívat a radost, kterou do zpěvu dávají, naplňuje Rytířský sál až po strop, prostupuje až na dno těch nejmenších puklin ve zdivu.
      Po koncertu je raut. Dávám si pivo a cítím onu neodolatelnou, proklatě podmanivou sílu společenských akcí, jež člověka tak ráda vtáhne do víru noci, aby ho pak vyplivla za svítání kdesi v zaplivaném baru. Jako loni... Ne, teď nesmím, zítra soutěžíme! Na poslední chvíli se z víru vytrhávám a jedeme na ubytovnu do Chomutova. Na ubytovně se skoro všichni scházíme na jednom pokoji. Večer se tématicky nese ve znamení dekadence, k čemuž významnou měrou přispívám recitací kanalizační poezie z mládí.
      V sobotu ráno přijíždí zbytek Kakofonu včetně šéfa. Máme ranní zkoušku v místnosti, do které se málem ani nevejdeme. Což nám nevadí. Jsme rozjaření, děláme psí kusy (chudák Dominik), čiší z nás veselé rozpoložení. To bude dobré! Trénujeme správný feeling při zpěvu slova „prdel“ v závěrečné soutěžní skladbě. Poté se přesouváme na Červený Hrádek, kde již probíhá soutěžní klání. Ještě v dopoledním programu mě naprosto uchvacuje ženský sbor Regina z Vodňan, a to zejména díky zcela neortodoxnímu zjevu sbormistryně Romany Chytilové. Třešňově červené lodičky s proklatě vysokým podpatkem rozhodně nebyly tím, čím jsem byl nejvíce konsternován… Po obědě přituhuje. Konkurence je opět silnější. Ekonomický šraml Všelijak zpívá lépe než loni, Verů je rozená sólistka. Crashendo se showmanem Zdendou Lavičkou v  zelené flanelové košili mě roztančuje rajcovní autorskou skladbou Halucinogenní zázemí. Další avizované komety festivalu pak již milosrdně nemáme možnost vidět, odcházíme se koncentrovat před naším vystoupením. Už se to blíží. Nervozita je hmatatelná, každou chvíli mě někdo žádá o placatku, já sám si z ní lokám co pět minut, abych se uklidnil. Konečně nastává ona chvíle „CH“ a jdeme na plac. Jako otvírák zpíváme Have a Good Rest!, flák jako prase. Skladba byla napsána pro polský sbor Musica Viva a traduje se, že Míla a spol. na festivalu v Jihlavě členy tohoto sboru úmyslně opili, aby pak z nich mohli vymámit noty... Bas začíná své pulzující kvintové ostinato a nás tenory čeká nejtěžší unisono, co kde máme. Spouštíme. Je to dobré, docela to ladí. Za chvíli začíná harmonické šílenství. Prostřední jedenáctihlasou pasáž zvládáme tak tak, ale Dominik nás nadšeným výrazem směřuje tam, kam potřebujeme. Publikum aplauduje a nás teď čeká Elijah Rock, skladba, ve které se člověk musí vydat úplně ze všeho. ždímeme ze sebe dynamické vlny, citlivější nahrávací přístroje mají přehlcený mikrofon. Sotva popadám dech, ale odpočinek mi není přán, hned jdu mávat Mravenečky – entomologický pracovní protestsong, který vzniknul nerozvážným otextováním skladby Milana Tesaře pro čtyři kytary. Těžknou mi ruce a jen ztuha v sobě nacházím patřičné množství šťávy. Okouzlující mimické výrazivo Kakofonu během této skladby mě ale nakonec přece jen rozpumpuje. V závěrečném Duchovi se v žesťovém sólu nadechuju tak blbě, že si málem musím pustit nos. Potlesk je veliký, nejspíš jsme se líbili. Naše pocity jsou smíšené, šlo to zazpívat líp, ale na druhou stranu i hůř. Během odchodu z pódia slyšíme někoho z publika utrousit: „Konečně pořádný normální sbor!“ Děkujeme a skromně si myslíme totéž! :)
      Večer jdeme s Dominikem na sezení sbormistrů s předsedou odborné poroty, panem profesorem Kolářem, kterého doplňuje Michal Hájek (ve vzácných případech, kdy ho Kolář pustí ke slovu). Nestíhám kvůli tomu večeři. Jsem nervózní jak pes, ještě víc než při vystoupení. Pan Kolář má k nám rozhodně více připomínek než loni. Chvála však převažuje. Celkově se nedá tušit, jak to dopadne.
      A je tady vyhlášení. Sál je narvaný doslova k prasknutí. Atmosféra je uvolněná, přitom plná očekávání. Během vyhlášení zpíváme Elijah Rock. Už o nic nejde, tak předvádíme, že v disciplíně forte tu skutečně nemáme sobě rovného! V nejhlasitějším brajglu raději vypadávám. V aranžérské soutěži se tentokrát neumísťuji, to mi však nijak zvlášť nevadí, neboť je záhy jasné, že Kakofon skončí na stupních vítězů. A jaké bude pořadí? Podržte se, tři první sbory mají stejný počet bodů! Spolu s námi drží prvenství Skety, jejichž provedení skladby He Never Sleeps z prvního alba Take 6 mě při vyhlášení doslova přibilo k zemi. A třetí do trojlístku je Sylvin LP Kvintet, po pouhých asi pěti zkouškách, které spolu měli! Sbormistři již přebírají diplomy a lahve, něco však pořád chybí. Soška Jirkovského Rytíře je připravena jen jedna a může jí dostat jen absolutní vítěz. To přece nemůžeme být my... A vítězem se stává Kakofon!!! Exploze radosti. Objímání, úsměvy, panáky, energie. Děkuji, bylo to krásné... Začíná společenský večer a mnozí z nás jsou odvázaní jako málokdy. Zuzka předvádí na píseň Sex Bomb takové sólo s židlí, že už jí nikdy neuvěřím, že nedělala barovou tanečnici! Míla si bere kytaru a trsá i bez trsátka. Prázdný žaludek dělá divy, po dalších panácích se dostávám do jakéhosi transu, tančím, bubnuju, řvu, hraju na kontrabas, na který neumím hrát, a prolévám se vodou, abych alespoň trochu přišel k rozumu. Zdenka paří jak ve dvaceti, vypráví mi, na co jí před lety sbalil Miki. Nakonec v půl třetí ráno budíme Mikiho, který při uspávání Fanynky usnul spolu s ní, a odjíždíme na ubytovnu. Vzbudit Honzu Müllera, aby nám přišel otevřít, byl ještě náročnější úkol, než vyhrát Písňovar, ale nakonec i to se podařilo!
      Neděle euforická. Dopolední workshop se mění v one man show Michala Hájka, který si celý sál získává již asi po půlminutě a vytahuje z rukávu jedno eso za druhým. Odpoledne jedeme koncertovat a největší kostel v Chomutově hledáme na poli za městem, neboť nás tam dovedla navigace, do které jsme špatně zadali jméno náměstí. Koncert si užíváme jako děti, při vystoupení ostatních sborů se houpeme na lavicích a „děláme ostudu“. Na závěr se to snad dá omluvit, vždyť v součtu jsme v Jirkově ostudu rozhodně neudělali. Přijel k nám „rytíř na bílém sudu“, příští rok 4. října přijedeme na oplátku zase my, a to se teda těšte! :)