Pořád je co slavit!

napsala: Zuzka Celerýnová (10/2025)

Jelikož jsem si všimla, že v našem blogu už notnou chvíli chybí nějaký zápis, tak jsem se rozhodla přidat alespoň pár řádků s něčím aktuálním.
I když tahle činnost se vlastně provozuje od založení sboru, průběžně a stále, tak nějak plus mínus pravidelně, tradičně i originálně, ale hlavně vždycky velmi vesele!
Mluvím o různých kakofonních oslavách - kulatých, půlkulatých i všelijakých:-D.


Byly časy, kdy se slavily krásné soutěžní úspěchy, dokončená studia, nová pracovní místa, svatby a další skvělé události.
Pak přišlo delší období, kdy se intenzivně připíjelo na narození některého z kakofonních dítek, no a teď se mezi námi začínají hromadit velcí jubilanti.





A tak se každou chvíli zdvihají sklenky na něčí zdraví, sfoukávají se svíčky, při koncertech se předávají květiny, hodně se hraje a zpívá! Máme to rádi.
Velké oslavovací sborové zkoušky proběhly hned po letních prázdninách, a to rovnou při zahájení nové sborové sezóny.
Začátek září prostě stál za to!

Podzim 2013 aneb Kakofon a Všelijak jdou do voleb

napsala: volební pozorovatelka Ika Uličná                                                4.11.2013

Předvolební kampaň
Letošní říjen se nesl ve znamení důležitých volebních rozhodnutí. A tak jsme si i my začali libovat ve volební rétorice, spojili jsme se do koalice se sborem Všelijak a rozjeli jsme vlastní koncertní kampaň:



Oslovili jsme věrné podporovatele obou koaličních stran i potenciální nové příznivce kvalitní a zábavné sborové hudby. V polovině října se pak příznivé předvolební prognózy naplnily, když se diváci dostavili v hojném počtu na ohlášený podzimní koncert, aby si poslechli slibné programy sborů Všelijak a Kakofon. A sbory využily veškerých svých hlasových a pohybových prostředků, aby prokázaly, že si projevenou přízeň zaslouží.

Volební systém
Jak bylo přislíbeno, dali jsme divákům v průběhu koncertu své hlasy. Ale otázka zněla: Dají i oni nám ty své? Probíhalo napínavé volební klání...
Diváci obdrželi na začátku večera volební lístky s programy všech písní, a tak měl každý možnost hlasovat pro hudební body programu, které jej oslovily nejvíce. K dispozici měl každý volič tři hlasy pro skladby ze „všelijaké kandidátky“ a tři hlasy pro skladby z „kakokandidátky“. A volby to byly nelítostné, každý měl totiž navíc právo „vykroužkovat“ (nebo spíš „vykřížkovat“) z obou kandidátek po jedné písní, pokud mu nebyla zcela pochuti.

Volební výsledky
Když samozvaná (ale přesto nekompromisně objektivní) volební komise vyprázdnila žlutou urnu, dospěla k těmto závěrům :

-> Vítězem diváckých voleb pro Všelijak se stala skladba Káva a čaj, která nad rámec znamenitého hudebního zážitku přinesla i velmi atraktivní propagaci vydatných snídaní.
-> Kakofonní prvenství si odnesla skladba Fionnghuala, a potažmo i její sólista Honza Prančl, který tímto rovněž vítězí v kategorii „Plynulý přednes rychlo-galštiny“.

Po důkladné analýze volebních výsledků je ovšem u obou sborů nutno konstatovat, že si jejich repertoár na podzimních kandidátkách vedl velmi vyrovnaně. Každá píseň si našla svého posluchače a řada z nich dokonce soupeřila o první příčky. Děkujeme za tato ocenění!

Zachovejte nám svou přízeň a nebojte, budeme se i nadále snažit plnit své sliby...

Kouzelnice Dita aneb Jak se Kakofon Kompletně Vokálně zTechnizoval

napsala: Máří Křístková

Je pátek 8. 2. 2013. Netradiční den pro pravidelné Kakofonní zpívání. Přesto se scházíme, a dokonce téměř v kompletní sestavě! Ta nám zůstává i po celý následující víkend, během nějž se nově pěvecky vzděláváme.
Míla nám představuje Ditu. Češku, která za námi přijela z Německa, aby nás seznámila s dánskou kompletní vokální technikou (KVT). Drobná milá holčina, vzhledem spíše nenápadná, ale zato s nepřehlédnutelnou jiskrou v oku.
Začínáme zlehka, trochou teorie. Dita, která mluví spíše tichým klidným hlasem, nám vysvětluje, jak se KVT dostala na svět. Stačí jen 15 let v laboratoři, pěvci různého zaměření i kvalit pod drobnohledem, a je to! Hned zkraje boříme první mýtus – Dita nám totiž říká, že přirozeně zpívat dovede každý. To jsou tedy věci! Milí nezpěváci, je na čase přestat se vymlouvat na nepříznivé geny.
Po lehkém historickém exkurzu začínáme rozkrývat tajemství KVT neboli umění všeho–zpěvu. Zásadní jsou tři věci: 1. správné dýchání (nic nového), 2. uvolněná čelist a rty (hmmm) a 3. twang (cože???). Začínáme u bodu 1, tedy správným dýcháním. Ačkoliv teoreticky víme, co a jak, v praxi někteří dost pokulháváme. Procvičujeme tedy všechno možné i nemožné tělesné svalstvo hodící se k efektivnímu zpívání. Pro každého má Dita něco, každý si může najít ten svůj, jemu nejbližší a nejposlušnější pěvecký sval.
Uvolněnou čelist a rty dlouho netrénujeme … čekají nás další, nové poznatky.
TWANG. Hned na úvod nás Dita varuje, že ne na všechno má KVT správný slovanský výraz. A jsme u prvního příkladu. Mno, jak to vysvětlit?! Twang bych charakterizovala jako zvuk, který dává tónům špičku, šťávu, šmak, šťouchanec, šťastnou barvu...víc slov na „š“ už mě nenapadá ;-)
Základní stavební kameny byly položeny, a je to tady! Vrháme se do praktické části našeho soustředěného soustředění. Máme před sebou opravdovou výzvu: naučit se (rozlišovat) čtyři základní módy zpívání. Začínáme OVERDRIVEm. O čem že to zas mluvím? Pro muže: zařvěte si jak při fotbale: „héej“; pro ženy-matky: představte si, že voláte na své dítko, které se nachází na druhé straně půlhektarového hřiště. Tak to je přesně overdrive. Dita nám jej předvádí. Jak může drobné tělo vydávat takový megazvuk?! Boří se druhý mýtus. Zkoušíme si to všichni. Rázem se ocitáme ve vypjatém fotbalovém zápase uprostřed nabuzeného kotle domácích fanoušků. Pak zkoušíme vydávané zvuky jeden po druhém zkulturnit s pomocí Ditou předzpívávaných partů. Najednou nepoznáváme sami sebe! Tohle že je Zdenka?! A tohle Karel?! Z dalších známých obličejů se linou neznámé, nečekané a netušené zvuky. Je to úžasné!!! Má to ovšem i svoji nevýhodu. Nikdo už se nemůže vymlouvat na to, že má od přírody slabý hlas, a že to prostě víc nejde. Boříme další mýtus.
Podobně se vrháme i na další mód, kterým je EDGE. Správně zaříznout overdrive, a je to! Další přichází na řadu CURBING. Trochu plačtivý a rozšlápnutý zvuk. Dobře jej ilustruje song „I believe I can fly...“ Nakonec zbývá poslední do party, NEUTRAL (pozn. pro ženské hlasy: prý v něm lze zpívat až do C3). Tak to by asi měl být nejjednodušší mód, ne? Osobně si bořím další mýtus. Plným zvukem zvládám neutral cca do H1, pak to přecvakne do něčeho jiného. Dita to nazývá „flažolé“. Sice chválí, že ho mám pěkně vyšlechtěné, ale hned v zápětí dodává, že se jedná o zpívání nezdravé a náročné na intonaci i spotřebovanou energii. Uf, tak teď už je mi jasné, proč ve výše položených skladbách musím dýchat co každý druhý takt. Zkouším to prolomit, ale nejde to. Neutral je pro mě zatím zakletý. Tak mám alespoň co trénovat do příštího setkání s Ditou!
Pevně totiž doufám, že tohle nebylo první a poslední setkání s touto kouzelnou osobou. Dokázala s námi téměř nemožné. Po počátečním ostychu jsme se všichni uvolnili, někteří i pěkně rozparádili (např. při nacvičování „ježibab“ v severské tvorbě ;-). Při tom všem však Dita dokázala udržet disciplínu Kakofonu v pevných otěžích. To byl zázrak skoro největší :-)
Teď už jen zbývá využívat fígle KVT v Kakofonní praxi a doporučovat Ditu vřele i dalším sborům...tedy, ne zas až tak moc, aby jí zbyla volná chvilka na repete vydařeného únorového soustředění :-)

27.10.2012

Jirkovský Písňovar 2012 aneb kterak ke Kakofonu přijel rytíř na bílém sudu

napsal: Honza Prančl

Za devatero chmelnicemi, devatero průmyslovými zónami, několika elektrárnami a dvěma olbřímími doly leží pod hradbou Krušných hor město zaslíbené, které se zove Jirkov. A nad Jirkovem se tyčí Červený Hrádek, kde se vždy začátkem října koná Jirkovský Písňovar.
      Písňovar není jen tak ledajaký festival. Má skvělou atmosféru a vnímavé publikum. Schází se zde na jednom pódiu nesmírně různorodá sebranka sborů a vokálních skupin, aby pod záminkou zpěvu populárních písní nasávala radost a inspiraci ze všech stran (a proč to neříct – nasávání fyzické je přítomno rovněž:). Mají nás tu rádi a daří se nám tu. V roce 2008 jsme festival vyhráli a odvezli si sošku Jirkovského Rytíře; pánové z basu dostali dokonce zvláštní cenu za originální pohybové kreace. Loni (2011) jsme skončili druzí a mé maličkosti se podařilo vyhrát aranžérskou soutěž, přestože jsem tehdy dirigoval před lidmi poprvé v životě... A vzhledem k tomu, že jsme tento rok moc nekoncertovali, odjíždíme na letošní Písňovar patřičně natěšení.
      V pátek odpoledne se na Opatově schází posádka Ivanova vozu. Taktika sedět mezi ženami v rozkvětu mi opět vychází, fasuju místo mezi Ikou a Lufkou. Záhy po vyjetí vytahuju svou placatku, na kterou se k mé veliké radosti chytá Karlík. Celá cesta je pak zahalena do příjemného hruškového aroma. Na Červený Hrádek dorážíme přesně načas. Zahajují tradičně pořádající Ventilky, které se střídají s dalšími sbory manželů Hánových (Nona a Comodo). Je čím se kochat. Máme možnost slyšet koloraturní dívčí sóla, jakož i autorské aranže Luboše Hány. Stejně bych chtěl Ventilky někdy vidět naživo s Kabátem... :) Nakonec jako zlatý hřeb večera nastupují zasloužení držitelé loňského vítězství – Oktet. Je to neuvěřitelné, ale tentokrát je jich skutečně osm! Sylva, která se již chystá nastoupit na pódium, vypadá rozrušeně a jeví eminentní zájem o mou placatku. Dávám jí k dispozici a oktetí zpěvačky si připíjejí ještě cestou na pódium. Pak Okteti začínají zpívat a radost, kterou do zpěvu dávají, naplňuje Rytířský sál až po strop, prostupuje až na dno těch nejmenších puklin ve zdivu.
      Po koncertu je raut. Dávám si pivo a cítím onu neodolatelnou, proklatě podmanivou sílu společenských akcí, jež člověka tak ráda vtáhne do víru noci, aby ho pak vyplivla za svítání kdesi v zaplivaném baru. Jako loni... Ne, teď nesmím, zítra soutěžíme! Na poslední chvíli se z víru vytrhávám a jedeme na ubytovnu do Chomutova. Na ubytovně se skoro všichni scházíme na jednom pokoji. Večer se tématicky nese ve znamení dekadence, k čemuž významnou měrou přispívám recitací kanalizační poezie z mládí.
      V sobotu ráno přijíždí zbytek Kakofonu včetně šéfa. Máme ranní zkoušku v místnosti, do které se málem ani nevejdeme. Což nám nevadí. Jsme rozjaření, děláme psí kusy (chudák Dominik), čiší z nás veselé rozpoložení. To bude dobré! Trénujeme správný feeling při zpěvu slova „prdel“ v závěrečné soutěžní skladbě. Poté se přesouváme na Červený Hrádek, kde již probíhá soutěžní klání. Ještě v dopoledním programu mě naprosto uchvacuje ženský sbor Regina z Vodňan, a to zejména díky zcela neortodoxnímu zjevu sbormistryně Romany Chytilové. Třešňově červené lodičky s proklatě vysokým podpatkem rozhodně nebyly tím, čím jsem byl nejvíce konsternován… Po obědě přituhuje. Konkurence je opět silnější. Ekonomický šraml Všelijak zpívá lépe než loni, Verů je rozená sólistka. Crashendo se showmanem Zdendou Lavičkou v  zelené flanelové košili mě roztančuje rajcovní autorskou skladbou Halucinogenní zázemí. Další avizované komety festivalu pak již milosrdně nemáme možnost vidět, odcházíme se koncentrovat před naším vystoupením. Už se to blíží. Nervozita je hmatatelná, každou chvíli mě někdo žádá o placatku, já sám si z ní lokám co pět minut, abych se uklidnil. Konečně nastává ona chvíle „CH“ a jdeme na plac. Jako otvírák zpíváme Have a Good Rest!, flák jako prase. Skladba byla napsána pro polský sbor Musica Viva a traduje se, že Míla a spol. na festivalu v Jihlavě členy tohoto sboru úmyslně opili, aby pak z nich mohli vymámit noty... Bas začíná své pulzující kvintové ostinato a nás tenory čeká nejtěžší unisono, co kde máme. Spouštíme. Je to dobré, docela to ladí. Za chvíli začíná harmonické šílenství. Prostřední jedenáctihlasou pasáž zvládáme tak tak, ale Dominik nás nadšeným výrazem směřuje tam, kam potřebujeme. Publikum aplauduje a nás teď čeká Elijah Rock, skladba, ve které se člověk musí vydat úplně ze všeho. ždímeme ze sebe dynamické vlny, citlivější nahrávací přístroje mají přehlcený mikrofon. Sotva popadám dech, ale odpočinek mi není přán, hned jdu mávat Mravenečky – entomologický pracovní protestsong, který vzniknul nerozvážným otextováním skladby Milana Tesaře pro čtyři kytary. Těžknou mi ruce a jen ztuha v sobě nacházím patřičné množství šťávy. Okouzlující mimické výrazivo Kakofonu během této skladby mě ale nakonec přece jen rozpumpuje. V závěrečném Duchovi se v žesťovém sólu nadechuju tak blbě, že si málem musím pustit nos. Potlesk je veliký, nejspíš jsme se líbili. Naše pocity jsou smíšené, šlo to zazpívat líp, ale na druhou stranu i hůř. Během odchodu z pódia slyšíme někoho z publika utrousit: „Konečně pořádný normální sbor!“ Děkujeme a skromně si myslíme totéž! :)
      Večer jdeme s Dominikem na sezení sbormistrů s předsedou odborné poroty, panem profesorem Kolářem, kterého doplňuje Michal Hájek (ve vzácných případech, kdy ho Kolář pustí ke slovu). Nestíhám kvůli tomu večeři. Jsem nervózní jak pes, ještě víc než při vystoupení. Pan Kolář má k nám rozhodně více připomínek než loni. Chvála však převažuje. Celkově se nedá tušit, jak to dopadne.
      A je tady vyhlášení. Sál je narvaný doslova k prasknutí. Atmosféra je uvolněná, přitom plná očekávání. Během vyhlášení zpíváme Elijah Rock. Už o nic nejde, tak předvádíme, že v disciplíně forte tu skutečně nemáme sobě rovného! V nejhlasitějším brajglu raději vypadávám. V aranžérské soutěži se tentokrát neumísťuji, to mi však nijak zvlášť nevadí, neboť je záhy jasné, že Kakofon skončí na stupních vítězů. A jaké bude pořadí? Podržte se, tři první sbory mají stejný počet bodů! Spolu s námi drží prvenství Skety, jejichž provedení skladby He Never Sleeps z prvního alba Take 6 mě při vyhlášení doslova přibilo k zemi. A třetí do trojlístku je Sylvin LP Kvintet, po pouhých asi pěti zkouškách, které spolu měli! Sbormistři již přebírají diplomy a lahve, něco však pořád chybí. Soška Jirkovského Rytíře je připravena jen jedna a může jí dostat jen absolutní vítěz. To přece nemůžeme být my... A vítězem se stává Kakofon!!! Exploze radosti. Objímání, úsměvy, panáky, energie. Děkuji, bylo to krásné... Začíná společenský večer a mnozí z nás jsou odvázaní jako málokdy. Zuzka předvádí na píseň Sex Bomb takové sólo s židlí, že už jí nikdy neuvěřím, že nedělala barovou tanečnici! Míla si bere kytaru a trsá i bez trsátka. Prázdný žaludek dělá divy, po dalších panácích se dostávám do jakéhosi transu, tančím, bubnuju, řvu, hraju na kontrabas, na který neumím hrát, a prolévám se vodou, abych alespoň trochu přišel k rozumu. Zdenka paří jak ve dvaceti, vypráví mi, na co jí před lety sbalil Miki. Nakonec v půl třetí ráno budíme Mikiho, který při uspávání Fanynky usnul spolu s ní, a odjíždíme na ubytovnu. Vzbudit Honzu Müllera, aby nám přišel otevřít, byl ještě náročnější úkol, než vyhrát Písňovar, ale nakonec i to se podařilo!
      Neděle euforická. Dopolední workshop se mění v one man show Michala Hájka, který si celý sál získává již asi po půlminutě a vytahuje z rukávu jedno eso za druhým. Odpoledne jedeme koncertovat a největší kostel v Chomutově hledáme na poli za městem, neboť nás tam dovedla navigace, do které jsme špatně zadali jméno náměstí. Koncert si užíváme jako děti, při vystoupení ostatních sborů se houpeme na lavicích a „děláme ostudu“. Na závěr se to snad dá omluvit, vždyť v součtu jsme v Jirkově ostudu rozhodně neudělali. Přijel k nám „rytíř na bílém sudu“, příští rok 4. října přijedeme na oplátku zase my, a to se teda těšte! :)